
Jednoho říjnového dne se vypravěč příběhu stává svědkem odkrytí dvě staletí starého hrobu mladičké dívky. Poté, co spatří nádherný proud vlasů, to jediné, co z dívky zbylo, vzpomíná na pověst, již slýchal od svých předků. A my se tak v románu O lásce a jiných běsech vracíme do minulosti, do kolumbijské Cartageny konce 18. století. Když Siervu Maríi, jedinou dceru markýze de Casalduero, pokousal v den jejích dvanáctých narozenin pes nakažený vzteklinou, a ona přežila, byla označena za posedlou. Katolická církev, nekompromisní a zkostnatělá tehdy jako dnes, zná jediný úspěšný prostředek proti všem představitelným nemocem: vyhánění ďábla neboli exorcismus. V klášteře svaté Kláry, kam byla Sierva María uvržena, však začíná osudná milostná zápletka dvanáctileté dívky s šestatřicetiletým knězem, pravou rukou biskupa místní diecése, který namísto Satana objevuje lásku. Gabriel García Márquez popisuje nádherný, nicméně nenaplněný vztah dvou lidí - Sierva María a monsignore Cayetano Delaura nepředstavují latinskoamerickou podobu evropských "tajných milenců", protože platonická láska muže církve a mladé dívky posedlé ďáblem se jeví čistší, hlubší i marnější. Láska je podle Márqueze jistým druhem šílenství a šílenství bývá trestáno smrtí…
Del amor y otros demonios

Gabriel José García Márquez
[6.3.1928]
[6.3.1928]
Kolumbijský spisovatel, novinář a scénárista, jeden z tvůrců tzv. magického realismu. Od roku 1961 žije v Barceloně a v Mexiku.
Jeho dílo zahrnuje romány, povídky, reportáže, scénáře i filmové kritiky. V prvním románu La hojarasca (Spadané listí) umístil do ospalé tropické vesnice parafrázi antické Antigony.
Světové proslulosti dosáhl románem Sto roků samoty, v němž sága rodu Buendíů v městečku Macondo, vyprávěná s barevnou fantazií, zobrazuje osudy celé Latinské Ameriky. Tento román shrnuje řadu motivů z předchozích povídek a novel (český výbor V tomhle městečku se nekrade). Styl plný nadsázek a fantastických motivů uprostřed všednosti je příznačný i pro pozdější romány Podzim patriarchův, Láska v době cholery. Odlišně je pojata novela Kronika ohlášené smrti.
Kromě psaní literatury se jako scenárista poměrně aktivně se podílel na renesanci latinskoamerického filmu v 60. letech.
V roce 1982 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.
Knížka, která se čte jedním dechem! Skvělý příběh, ke konci mi přišlo, že už ubližují i mě a ne jenom Siervě a Cayetanovi, úplně me to vtáhlo. Jsem na Márqueze docela zaměřená, vyhovuje mi jeho styl, okouzluje mě prostředí latinské Ameriky - je to úplně jiný svět!
Jedné noci se pak sierva ujala slova sama, přednášejíc verše, které už uměla zpaměti, poněvadž je slyšela tolikrát. ,,Když stanu na chvíli a spatřím sama sebe, a zvážím cestu, po níž jsi mne sem přivedla.´´ a pak se šibalsky zeptala: ,,Jak je to dál?´´
,,Vím, že se utrápím, když jsem se jako bloud vydal té, která mne ničí a utrápí,´´ doplnil Delaura.
Sierva María to zopakovala se stjnou něhou a tak pokračovali až do konce knihy; přeskakovali přitom verše ¨, překrucovali celé sonety, převraceli je naruby, jak se jim zachtělo, a po libosti si s nimi pohrávali, jako by byly jejich, až samou únavou usnuli.
,,Vím, že se utrápím, když jsem se jako bloud vydal té, která mne ničí a utrápí,´´ doplnil Delaura.
Sierva María to zopakovala se stjnou něhou a tak pokračovali až do konce knihy; přeskakovali přitom verše ¨, překrucovali celé sonety, převraceli je naruby, jak se jim zachtělo, a po libosti si s nimi pohrávali, jako by byly jejich, až samou únavou usnuli.
Doporučuju taky Sto roků samoty (asi po dvaceti stránkách se ve všech těch Aurelianech ztratíte, ale to vůbec nevadí :) nebo Kroniku ohlášené smrti. To přečetli i moji bratři a dokonce se jim to i líbilo! :)
Já jsem taky četla O lásce a jiných běsech, úplně jsem to žrala:D Ale ten konec je strašně smutnej:((
Máš supr blog! Jukni se na můj:P