Jak tak koukám, tak český internet zřejmě příliš velký přehled o tomto americkém autorovi polského původu nemá! Přitom je to kniha velmi čtivá, možná přece jen pro silnější povahy (občasné nechutnosti jako soulož se zvířetem či bláznivou ženou uvězněnou v kleci)! Není to jednotný příběh...prostě jen vlna vyprávění, zážitků, rozhovorů...
Doporučil mi ji spolužák a já doporučuji dále :-)
...Jednoho dne jsme dali několik motýlů do zavařovací sklenice a obrátili ji dnem vzhůru, tak, aby její široké hrdlo o něco přesahovalo okraj starého rozviklaného stolu. Mezera byla dost široká, aby dovnitř mohl proudit vzduch, ale příliš úzká, aby se motýli mohli dostat ven. Pečlivě jsme sklenici vyleštili. Motýli, kteří si neuvědomovali, že jsou uvěznění, se zpočátku snažili proletět sklem. Naráželi na sebe a třepotali se jako čerstvě uříznuté květy, které se pod kouzelníkovou rukou náhle oddělily od stonků a začaly žít svým vlastním životem. Neviditelná bariéra je však nepropouštěla ven, jako by vzduch kolem nich náhle zhoustl.
Když jsme měli sklenici takřka plnou motýlů, umístili jsme pod její okraj zapálenou sirku. Modrý kouř se pomalu zvedal kolem květů, které se chvěly uvnitř sklenice. Zpočátku se zdálo, že každá nově zapálená sirka nevyvolává smrt, ale naopak oživovala masy živoucích okvětních plátků, protože motýli, uvězněni uprostřed sklenice létali rychleji, naráželi do sebe a oklepávali si z křídel barevný pel. Pokaždé, když kouř zatemnil vnitřek sklenice, opakovali motýli svůj zběsilý rej. Sázeli jsme se mezi sebou, který motýl vydrží kouři vzdorovat nejdéle, kolik dalších sirek každý z nich ještě přežije. Barevná kytice pod sklem stále víc a víc bledla, a když na hromádku mrtvých tělíček dopadly poslední okvětní plátky, zvedli jsme sklenici a odkryli celou paletu nehybných chomáčků. Vánek odfoukal kouř a my měli dojem, jako by se některá mrtvá tělíčka zachvěla a znovu se chystala vzlétnout.
Když jsme měli sklenici takřka plnou motýlů, umístili jsme pod její okraj zapálenou sirku. Modrý kouř se pomalu zvedal kolem květů, které se chvěly uvnitř sklenice. Zpočátku se zdálo, že každá nově zapálená sirka nevyvolává smrt, ale naopak oživovala masy živoucích okvětních plátků, protože motýli, uvězněni uprostřed sklenice létali rychleji, naráželi do sebe a oklepávali si z křídel barevný pel. Pokaždé, když kouř zatemnil vnitřek sklenice, opakovali motýli svůj zběsilý rej. Sázeli jsme se mezi sebou, který motýl vydrží kouři vzdorovat nejdéle, kolik dalších sirek každý z nich ještě přežije. Barevná kytice pod sklem stále víc a víc bledla, a když na hromádku mrtvých tělíček dopadly poslední okvětní plátky, zvedli jsme sklenici a odkryli celou paletu nehybných chomáčků. Vánek odfoukal kouř a my měli dojem, jako by se některá mrtvá tělíčka zachvěla a znovu se chystala vzlétnout.
