Tak doufám, že toto je můj poslední referát za mého působení v našem ústavu! Pan profesor Urubek bude sice ochuzen o můj neodolatelný přednes (ironie), jen mu to odezdám a ...PA PA SOCIOLOGIE! :)
Tak se kochejte...no asi není čím :-)
Revoluce a sociální hnutí (Giddens)
V roce 1989 se zhroutila berlínská zeď, která od sebe oddělovala tehdejší komunistické Východní Německo od Západního Berlína. V průběhu jediného roku vyšly nejen v tehdejším Východním Německu, ale i v dalších východoevropských zemích - Polsku, Československu, Bulharsku a Rumunsku - tisíce lidí do ulic, aby protestovaly proti sovětské nadvládě a požadovaly politická a ekonomická práva, která jim komunismus upíral. Jejich demonstrace posléze vedly ke zhroucení komunistických režimů v těchto zemích a jejich nahrazení formami vlády vytvořenými podle vzoru Západní Evropy a Spojených států. Co však rozumíme pojmem revoluce a jaké sociální podmínky k revolučním změnám vedou? Jak můžeme nejlépe analyzovat protestní nebo protivládní hnutí?
Jak definovat revoluci
Vyznačuje se několika nezbytnými rysy:
1. Je masovým sociálním hnutím. Za revoluci proto nepovažujeme případy, kdy se nějaká strana dostane k moci, protože vyhrála volby - ale ani státní převrat, kdy se vlády zmocní malá skupina osob, například představitelé armády.
2. Revoluce vede k procesu zásadních reforem nebo změn. Nová moc musí být schopna dosáhnout alespoň části cílů, které si určila; musí v tomto smyslu dosáhnout něčeho, co se jejím předchůdcům nepodařilo
3. Podmínkou je také hrozba nebo skutečné použití násilí ze strany účastníků. Revoluce jsou politické změny vynucené na předchozí moci, která by se nevzdala, kdyby se nemusela obávat.
S pomocí těchto tří kritérií můžeme definovat revoluci jako převzetí politické moci vůdci masového hnutí, s hrozbou nebo použitím násilí, a následným využitím této moci k zahájení procesu zásadních sociálních reforem.
Teorie revoluce
Protože měly revoluce ve světových dějinách posledních dvou staletí takový význam, nemůže nás překvapit, že existuje celá řada rozmanitých teorií, které je vysvětlují. Nejvýznamnější z nich byla ovšem teorie Karla Marxe, který ji zamýšlel nejen jako analýzu revolučních změn, ale i jako návod k jejich uskutečnění. Marxovy představy měly ohromný praktický dopad na sociální změny ve 20. století.
Marxova teorie revoluce
Podle Marxe je vývoj lidstva charakterizován periodickými třídními konflikty, které v aktuálním stadiu přerůstají v proces revolučních změn. Tyto konflikty vyplývají z neřešitelných rozporů v dané společnosti, jejichž hlavní zdrojem jsou hospodářské změny nebo změny výrobních sil. V každé stabilní společnosti existuje rovnováha mezi ekonomickou strukturou, sociálními vztahy a politickým systémem. Jestliže dojde ke změně výrobních sil, rozpory se umocní, což vede k otevřeným střetům mezi třídami - a posléze k revoluci.
Marx však byl přesvědčen, že také průmyslový kapitalismus vytvořil nové rozpory, které povedou k nové vlně revolucí vycházejících z ideálů komunismu. Dělnická hnutí a politické strany reprezentující většinu dělnické třídy vystoupí proti nadvládě kapitalistů a svrhnou existující politický systém. Jestliže se dominantní třída z všech sil brání změnám, je k jejich prosazení podle Marxe potřeba násilí.
James Davies: Proč dochází k revolucím?
Davies kritizoval Marxovu teorii a poukázal na to, že v historii nacházíme mnohá období, kdy lidé žili ve velké bídě, a přesto nepovstali proti svým utlačovatelům. Sociálním protestům a nakonec i revolucím podle Daviese předchází spíše zlepšení životních podmínek obyvatel. Jakmile jednou dojde ke zvýšení životní úrovně, začnou lidé od života také více očekávat. A když potom vývoj skutečných podmínek začne stagnovat, vznikají předpoklady pro revoltu, která je výsledkem nesplněných očekávání. K protestům tedy nevede zbídačení v absolutním smyslu, ale spíše relativní deprivace, tedy rozpor mezi skutečnými životními podmínkami a tím, co lidé v dané situaci považují za reálně dosažitelné.
Charles Tilly však upozorňuje, že nám Daviesova teorie neříká nic o tom, jako a proč se jednotlivé skupiny mobilizují k revolučním změnám.
Tillyho teorie protestu
Tilly definoval čtyři hlavní charakteristiky kolektivní akce, která směřuje proti existujícímu společenskému řádu nebo přímo usiluje o jeho svržení.
1.Organizaci skupiny nebo skupin, které do kolektivní akce vstupují. Existuje řada způsobů organizace protestních hnutí, od spontánního vytváření davů až po buňky revolucionářů podléhající přísné disciplíně
2. Mobilizaci - způsob, jímž si skupina zajistí podmínky k tomu, aby mohla do kolektivní akce vstoupit. Patří sem získání hmotných prostředků, politické podpory nebo i zbraní.
3. Společné zájmy účastníků kolektivní akce, tj. čeho chtějí dosáhnout a jakou ztrátu přitom riskují.
4. Příležitost, která se může naskytnout shodou příznivých okolností. Takové náhodné faktory ovlivňují mnoho forem kolektivní akce, revoluci nevyjímaje.
Kolektivní akci lze definovat prostě jako společné prosazování sdílených zájmů. Například, když se lidé shromáždili, aby demonstrovali na podporu svých požadavků. Úspěšná kolektivní akce - například taková, která vrcholí revolucí - obvykle začíná organizací skupiny, pokračuje mobilizací a získáváním široké podpory, založené na společných zájmech, a nakonec je realizována v okamžiku, kdy se naskytne příležitost.
Protestující mohou také využívat příkladů z jiných zemí, jako je tomu u povstaleckých hnutí, která vedou partyzánskou válku.
Davy, nepokoje a jiné formy kolektivní akce
Od počátku rozvoje měst představovala ,,městská chátra´´ potenciální nebezpečí pro politickou moc. Ve městech totiž na rozdíl od vesnic žije mnoho lidí v těsné blízkosti a mohou poměrně snadno vyjít do ulic, aby dali najevo svou podporu určité věci nebo vyjádřili svou nespokojenost. V takové případě hovoříme o davovém jednání.
Jako dav se označuje jakékoli větší shromáždění lidí, kteří na veřejném místě vstupují do přímé interakce. U nepokojů, demonstrací nebo paniky je činnost každého jedince spojena s tím, co dělají ostatní. Dav náhle přechází do zaostřené interakce a začíná se - i když jen dočasně - chovat jako jeden celek. Davové jednání a vyvolávání pouličních nepokojů jsou typickými projevy frustrace těch lidí, kteří nemají šanci legitimním způsobem vyjádřit svou nespokojenost nebo prosazovat reformy, po nichž touží.
Sociální hnutí
Sociální hnutí můžeme definovat jako kolektivní snahu o prosazení společného zájmu nebo dosažení společného cíle prostřednictvím kolektivní akce mimo sféru etablovaných institucí.
Dělící čára mezi sociálním hnutím a formální organizací nebývá vždy ostrá, protože zavedená hnutí obvykle nabývají do jisté míry byrokratického charakteru. Například Armáda spásy začala jako sociální hnutí, ale dnes už se vyznačuje převážně vlastnostmi typickými pro organizaci trvalého rázu.
Klasifikace sociálních hnutí
1. Hnutí transformační usilují o dalekosáhlé, převratné a někdy i násilné změny ve společnosti, v níž působí. Patří sem revoluční hnutí a některá radikální hnutí náboženského charakteru
2. Reformní hnutí si kladou za cíl změnit pouze některé aspekty současného společenského řádu a zabývají se konkrétními formami nerovnosti nebo nespravedlnosti. Jako příklad může posloužit například hnutí usilující o zákaz potratů.
3. Spasitelská hnutí chtějí lidi spasit před způsobem života, který považují za zkažený. Do této kategorie můžeme zařadit mnohá náboženská hnutí, která se zaměřují spíše na jedince než na společnost.
4. Nápravná hnutí neusilují úplnou transformaci jedince, ale jen o nápravu konkrétních, dílčích nedostatků. Dobrou ukázkou jsou například anonymní alkoholici.
Feministická hnutí
Feministická hnutí nevznikala odděleně od ostatních forem sociálních hnutí. Výrazný vliv na vývoj feminismu měly revoluce, počínaje americkou a francouzskou revolucí v 18. století. V 19. století se feminismus více než kde jinde rozvinul v USA a většina vůdčích osobností ženských nutí v jiných zemích považovala americké ženy za svůj vzor. K nejvýznamnějším událostem počáteční fáze feministického hnutí v Evropě patří petice 1500 žen, která byla předložena britskému parlamentu v roce 1886, avšak byla odmítnuta. Jako reakce vznikla Národní spolek pro hlasovací právo žen (National Society for Women´s Suffrage), jejich členkám se začalo říkat sufražetky. Na počátku 20. století se už vliv britského feminismu vyrovnal americkému. Po roce 1900 se v obou zemích konaly časté pochody a demonstrace. V tomto období vyrostla jako houby po dešti ženská hnutí ve všech hlavních evropských zemích, ale i v Austrálii a na Novém Zélandě. Po roce 1920 zažilo světové feministické hnutí několik desetiletí úpadku. Jednou z příčin byla skutečnost, že volebního práva pro ženy bylo tou dobou ve většině západních zemích už dosaženo. Pokrokově smýšlející ženy se podílely spíše na jiných hnutích, například na odporu proti fašismu. Na konci 60. let se ženská hnutí opět ocitla v popředí a od té doby sehrávají významnou úlohu po celém světě, včetně řady rozvojových zemí. Oživení feminismu začalo ve Spojených státech pod vlivem hnutí za občanská práva černochů a tehdejšího studentskému radikalismu; odtud se pak rozšířilo do dalších zemí.
Ženská hnutí nové doby se zabývají daleko širším spektrem problémů než ta před nimi. Požadují mimo jiné rovnoprávnost na poli ekonomickém, právo na potrat nebo změny v zákonech o rozvodu. Kromě významných praktických výsledků měla činnost feministek také dosud nevídaný intelektuální dopad.
Vůdčí představitelky ženských hnutí dokázaly mobilizovat kolektivní prostředky a vyvinout tak účinný tlak na vládnoucí moc.
Ke společným zájmům, na které ženská hnutí úspěšně apelují, patří právo žen podílet se na politickém rozhodování, jejich právo najít si placené zaměstnání, pokud si jej přejí, a nárok na rovné postavení v rozvodovém řízení.
tyyy brdo,nezavidim :D le je to vypracované profesionálně! :O) A Berlínská zeď se začla rozebírat 9.11.1989 (deformaceeeeee) :D